Vita mortuorum in memoria est posita vivorum

Život mrtvých je uložen v paměti žijících (Cicero)

Uctěme památku zemřelých, protože kařdý život si vždy zasluhuje lásku a vzpomínky.

Lidé se rodí a umírají. Tak tomu bylo od pradávna a vždycky tomu tak bude. Lidé žijí v určitých koutech celého světa, ale v mnoha případech umírají a jsou pohřbeni mnohdy stovky kilometrů od svého rodiště, či trvalého bydliště. Pro pozůstalé je v těchto případech nemožné jít si zavzpomínat na svého příbuzného, přítele či známého a uctít jeho památku například položením květin na jeho hrob.


Leopold Vykydal (1875-1965) jeho žena Růžena (1875-1953)

František Přibyl (1899-1991) jeho žena Ludmila (1906-1999)

Dne 3 června 1923 se konala v domě Leopolda Vykydala první zakládací schůze dobrovolných hasičů. Jeho rodina uchovává dokumenty např. vydání c.k. certifikátu na faktorskou činnost. Také lístky z vojny kdy sloužil Bosně v Mostaru. Dále dopisnici a fotografii z jeho působení za 1 světové války a několik fotografií po jejím skončení až do stáří kdy pracoval různých funkcích v obci.
17. srpna 1956 bylo založeno JZD v Zelené Hoře a sdružovalo 18 většinou drobných držitelů půdy. Předsedou byl zvolen František Přibyl a hospodařilo s 1 párem koní, 5 kusy hovězího dobytka a 3 plemenicemi.

Marie Hradilová roz.Vykydalová (1891- 1975)

Antonín Hradil (1921-1993)



František Kala (1907- 1981)

jeho žena Františka roz. Soldánova ( 1900 - 1974)

František Kala (1935 - 1997


František Chuda (1919- 1998)


Adéla Špačková (1893- 1981)



Jana Nepomucena Špačková (1862- 1944)



POZNÁMKA NA ZÁVĚR:

Snad žádné místo nedokáže vypovídat o lidech minulých staletí tak jako hřbitovy. Jména uvedená na náhrobcích často doplňují údaje, jaká byla profese nebo sociální postavení zemřelého. Objevují se zde i citáty nebo verše, kterými se pozůstalí loučí s nebožtíkem. Slova na náhrobcích jsou vlastně odedávna způsobem, jak přemoci smrt. I jejich prostřednictvím žije památka zemřelého dál. Zároveň však připomíná živým jejich vlastní smrtelnost. Nadpis nad branou mnoha hřbitovů hlásá: "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." Pohřbívání bez obřadu je v ČR významný fenomén Přesto je to jev v evropském kontextu skutečně ojedinělý. Je to způsobeno řadou faktorů: proměnou společnosti, změnou hodnotových orientací i tím, že se v české společnosti vyskytují lidé, kteří uskutečnění důstojného pohřebního obřadu nepovažují za prokázání úcty zemřelému. Myslet si ale, že když se vyhneme obřadu, vyrovnáme se lépe se ztrátou blízkého, je zcela nepřípadné.

Lidé vytěsnili i samotné slovo smrt mimo okruh každodennosti. Smrt zavřeli do nemocnic, ústavů a člověk umírá oddělen za bílou plentou sám a má strach. V antice odchází člověk do říše stínů, hinduismu a budhismu hovoří o věčném koloběhu života a křesťanství spolu s islámem nám dává naději na život ve věčnosti. Dříve byla smrt součástí života, život a smrt se vzájemně prolínaly. Lidé umírali brzy, byla vysoká dětská úmrtnost. Člověk neumíral, ale odcházel, lidé umírali doma a umírání se považovalo za důležitou součást života. Malé děti byly zvány k lůžku umírajícího, aby si vyslechly jeho poslední slova a viděly jak smrt vypadá. Za smrt se lidé modlili, protože se rozlišovalo mezi smrtí dobrou (bez bolesti vypořádán s Bohem a okolím). Smrt byla věc veřejná přicházeli známí, aby se rozloučili. Umírající žehnal manželce, žehnal dětem, poroučel je ochraně Boží. Prosil sousedy a známé, aby mu odpustili čím se provinil. Mezi prostými lidmi dlouho přežívala (přežívá) víra ve schopnost mrtvých zprostředkovat pozůstalým kontakt s jejich blízkými co již odešli. Pomáhalo to v přesvědčení, že smrt není strašná, jen přechodem a zbavením se fyzického utrpení. Špatná smrt (na cestě, válka, epidemie, apod.) kde byl člověk nesmířen s Bohem a okolím.