Vita mortuorum in memoria est posita vivorum

Život mrtvých je uložen v paměti žijících (Cicero)

Uctěme památku zemřelých, protože kařdý život si vždy zasluhuje lásku a vzpomínky.

Lidé se rodí a umírají. Tak tomu bylo od pradávna a vždycky tomu tak bude. Lidé žijí v určitých koutech celého světa, ale v mnoha případech umírají a jsou pohřbeni mnohdy stovky kilometrů od svého rodiště, či trvalého bydliště. Pro pozůstalé je v těchto případech nemožné jít si zavzpomínat na svého příbuzného, přítele či známého a uctít jeho památku například položením květin na jeho hrob.

Nebeský Otče,
Mnoho pokolení odešlo, než jsem vznikl
z tvého ducha a jejich krve.
Od svých předků jsem zdědil mnohé povahové rysy,
možná i svou tvář, v mých žilách koluje jejich krev,
odkaz jejich života.
Proto tě prosím, Otče můj, zachraň jejich duše
A přijmi je k sobě.
Odešli přeci k tobě, do nebezkého domova.
Ať se setkají s tvojí slávou a láskou.
Odpusť jim, prosím, čím se provinili,
Proti tobě a svým bližním.
Zkrať jejich touhu po splynutí s tebou,
vyslyš moji prosbu, vždyť jim vděčím za svůj pozemský život.
Prosím tě o jejich život věčný.
Amen

Anna Knapová rozená Soldánová 1932 - 2017

Narodila se v Zelené Hoře v rolnické rodině. Při křtu dostala Anna Marie. Základ jména Anna vychází z hebrejského channáh, které znamená "milost", popřípadě "líbezná, milá".
Celý život prožila v Zelené Hoře. Vyrůstala v prostých poměrech. Školu navštěvovala v době války a vystěhování rodné obce. Po válce se podílela na obnově poničeného domova. Na hranici dospělosti ztratila oba rodiče i dědečka. Provdala se za Františka a při rodině pracovala v JZD ,v rostlinné a v živočišné "výrobě". Dokud jí zdraví sloužilo, tak ráda cestovala a ráda si povídala s lidmi kolem sebe. Život naplněný konkrétními událostmi.
" Máme ji navždy v naší mysli a v srdci. Její krásná památka z našich srdcí nikdy nevymizí."

František Knap 1929 - 2016

Narodil se v Chválkovicích na Hané v dělnické rodině. Při křtu dostal jméno italského světce Francesca z Assisi.
Oženil se a přestěhoval se do Zelené Hory. Vystřídal řadu dělnických profesí a v roce 1989 odešel do důchodu. Vedl obyčejný lidský život. Dějiny kráčely kolem, ve světě se semlelo pár válek a státních převratů, padlo či vzniklo pár režimů a vlád, vznikl a rozpadl se východní blok, spadly dva mrakodrapy WTC v New Yorku a zrodila se globální vesnice a informační virtuální svět.
" Gabriel Chevallier: To, v čem se každá bytost liší, je život, a to, v čem jsou všechny stejné, je smrt."

Františka Knapová rozená Šášková 1895 - 1985

Narodila se v Chválkovicích na Hané v rodině tkalce. Při křtu dostala jméno italského světce Francesca z Assisi. Ten se jmenoval ve skutečnosti Giovanni a již jako dítě obchodníka se naučil francouzsky, takže mu otec říkal Francesco to je doslova „francouzský“. Prožila dvě třetiny 20 století a spojovala ve své osobě širokou rodinu.
"Čas plyne dál a nevrací, co nám vzal, jen vzpomínky nám v srdci zanechal."

Alois Knap 1900 - 1933

Alois se narodil v Dřevnovicích v soudním okrese Kojetín. Pokřtěn byl v chrámu sv. Václava v Nezamyslicích. Na vojně v Olomouci se stal řidičem a v civilu pracoval na dráze. Zemřel předčasně mladý a zanechal po sobě malé děti. „ Jak moc jsme chtěli tatínku s tebou se smát a k tvým narozeninám ti vše nejlepší přát. Jenže osud už nechtěl ti šanci dát, a proto můžeme už jen u tvého hrobu stát a tiše na Tě vzpomínat."

Justina Soldánová roz.Vykydalova 1898 - 1950

Do školy chodila za "Císaře pána" v Rakousku - Uhersku a za nedlouho vypukla první světová válka. Otec a její nejbližší muži a chlapci odchází na frontu. V nové republice Českoslovenku se provdala a po krátkém období míru přichází druhá republika a také druhá světová válka. Ztratila manžela a málem přišla o domov, když byla obec vystěhována v době Protektorátu. Osvobození přichází, v době kdy má již podlomené zdraví. Začíná znovu žít a hospodařit, ale srdce to nezvládlo. Zažila toho hodně na jeden z dnešního pohledu krátký lidský život. „Dnes ji jen kytičku na hrob můžeme dát a pokorný spánek přát.“

Adam Soldán 1893 - 1949

Za první republiky byl řemeslník někdo, zedníkům, truhlářům, malířům nebo kominíkům se říkalo mistře. Když přišli zedníci dělat k někomu do bytu, museli mít navařený a k tomu džbán piva. Dnes se situace dosti výrazně změnila. V e většině českých domácností je návštěva řemeslníka zdrojem obav. Ale kritika tohoto stavu ovšem není nic nového, už ve 14. století v satirách o řemeslnících a konšelech v Hradeckém rukopise si vzal autor na mušku ševce, kováře, sladovníky, lazebníky, řezníky, pekaře a konšely.

Anna Knapová rozená Bubeníčková 1869 - 1961

Narodila se v Dřevnovicíc, kde se provdala za Františka Knapa, který předčasně zemřel. Mezi válkami pracuje u sedláků a také na statku. Okolo roku 1930 se stěhuje k dceři do Dobromilic. Byla aktivní až do vysokého věku a snažila se být svému okolí stále prospěšná. "Největší láska na světě umírá, když oko maminky navždy se zavírá. Kdo splatí, maminko, náš velký dluh, kéž klidný spánek dopřeje Vám Bůh."

František Knap 1869 - 1913

Se narodil v Nítkovicích v soudním okrese Kroměřížském, kde také chodil do školy. V roce 1892 se zúčastnil povinných odvodů do 14 zemského pluku domobrany a zařazen byl jako náhradní záložník. Opustil rodnou obec, když se oženil a usadil v Dřevnovicích. František pracoval na statku u Skuteckých a zde zřejmě utrpěl poranění. Umírá v nemocnici v Prostějově ve věku 43 let. Zanechal vdovu s dětmi v těžké době těsně před vypuknutím světové války.

Karolína Šášková rozená Šesterádová 1859 - 1932

Rodem z Chválkovic na Hané z rodiny domkaře. Někteří členové od její matky odešli jak to bývalo zvykem do Vídně a již se nevrátili na Moravu. Taky její děd byl z Rakous a tak se jim snažili najít práci v oblasti hlavního města. Její sestra Antonie provdaná za Žídlíky odstoupila dům naší babičce Františce. Provdala se za Michala Šáška a její jediný syn padl v první světové válce. Byla 10. června 1880 odpoledne uvítat Jeho Veličenstvo císaře Františka Josefa I na Ivanovském nádraží. Pracovala v zemědělství a pomáhala u stavu. Zemřela u své dcery.

Michal Šášek 1859 - 1939

Narodil se ve Švábenicích, kde chodil rovněž do školy. Když se oženil s Karolínou tak si koupili dům ve Chválkovicích na Hané a přikoupili rovněž trochu polí. Jeho hlavním zdrojem obživy bylo ale tkalcovství . Tkal zhruba tři týdny a děti hlavně děvčata musela s dílem pomáhat. Potom mu faktor vyplatil peníze. Stihla ho nejedna rána osudu, nevětší, když přišel o jediného syna ve světové válce. Přesto se dožil poměrně vysokého věku.

Marie Soldánová rozená Buryšková 1870 - 1937

Se narodila v Dědicích u Vyškova v rodině tkalce. O dětství víme, že už jako malá musela pomáhat, při výrobě střapců, kde byly malé dívčí ruce zvlášť vhodné. Osudové bylo její seznámení s Vincencem Soldánem. Mladí manželé žijí v Hamiltonech se odstěhují do Velkých Radclavic zde se jim narodí děti. Pracovala celý život a když se přestěhovali do Zelené Hory, jejich děti museli chodit od útlého věku „vypomáhat“ k sedlákům. Příčinou její smrti byla stařecká sešlost.
Doba pověr a Boží bázně. Zažehnávala se bouřka s křížem nebo svatým obrazem vyrazili do polí apod.

Vincenc Soldán 1869 - 1935

Narodil se ve Studnicích v rodině služebného pacholka. Vincenc stejně jako ostatní děti spíše než do školy chodily na roští, na trávu, okopávat řepu aj. Navíc rodiče ve Studnicích museli odvádět učiteli každoročně pecen chleba a od roku 1870 kdy byly zrušeny naturální dávky se muselo platit a to byl problém. Když se oženil s Marií odstěhovali se do Velkých Radclavic a nakonec do Zelené Hory. Pracuje jako příležitostní dělník v zemědělství a jako nádeník nejen na Zelené Hoře, ale i v Pustiměři, Německých Prusích a Drysicích. Pohřben je v Pustiměři.

Anežka Vykydalová rozená Rozehnalová 1863 - 1936

Se narodila v Zelené Hoře v rodině zemědělce Rozehnala . Tento rod přišel do Zelené Hory krátce po vzniku obce. Po škole žila spolu s rodiči na č.p.10 v Zelené Hoře a pomáhala s hospodářstvím. Po svatbě bydlí v Rychtářově tam se také narodila dcera Marie. Potom v roce 1881 se všichni stěhují do Zelené Hory. Při chaloupce měli malé hospodářství a kousek polí, které obhospodařovali kravami. Drobní lidé si kupovali pole o několika měřicích, když se rozprodávalo menší množství půdy od selských usedlostí. V roce 1911 jim prodal Jan Chobota svůj domek č.15 se všemi přikatastrovanými pozemky a se vším co k domku bylo přizděno,hlínou přimazáno nebo hřebem přibito jest.
Do Zelené Hory nevedla řádná silnice a do Pustiměře se jezdilo do roku 1927 Rejhnou. Ve svých 73 letech umírá doma.

Jan Vykydal 1865 - 1950

Jan se narodil v Rychtářově okres Vyškov. Do školy chodil do již nově postavené školy, když stará shořela. Mimochodem jeho sestra Nepomucena provdaná do Vyškova se jejich dům stal obětí velkého požáru Vyškova na sklonku války 1917. Po škole hledali rodiče možnost vyučení syna řemeslu. Tak spolu s dalšími tovaryši a služkami z Moravy, objevoval mladý chasník Jan vnitřní tvář města Vídně, překrásné paláce a široké bulváry, jak se asi cítil když stál pod 100 metrů vysokou gotickou věží svatoštěpánské katedrály, tak mohutnou proti rychtářovskému nebo vyškovskému děkanskému kostelu. Po návratu domů pracoval jako zámečnický tovaryš v Doloplazých okres Kojetín v cukrovaru. Vypukla válka a ze Zelené Hory bylo povoláno 82 mužů a 16 z nich padlo v bojích. Za druhé světové války hrozilo jeho rodině vystěhování obce. Jan Vykydal zemřel 1950 v Zelené Hoře.

Jan Knap 1838 - 1897

Anna Knapová rozená Dřímalová 1845 - 1873

Se narodil v Nítkovicích, hejtmanství Kroměříž,okres Zdounky,fara a pošta Litenčice. Navštěvoval pomocnou školu Litenčickou v umístěnou v Nítkovicích. . Jak píše kronikář „Jakmile se otevřelo jaro a sluníčko milou tvář ukázalo, rozprchlo se žactvo jako by do vrabců střelil“. Obec Nítkovice byla rozdělena na dvě části na stranu Kroměřížskou a robotovali na panství Olomouckého arcibiskupa a strana Litenčická pak na panství pánů Litenčických. Pracoval jako podruh na statku měl byt o jedné světničce, přístěnek (komoru), chlév a místo na seno Rodina jedla stejně jak čeládka u sedlákova stolu. K snídani kyselá polévka pokud nevařila žena podruha K obědu hrách, zelí, nebo buchty. Večer krupicová kaše. Seznámil s mladou Annou Dřímalovou její rodina pracovala na Kozojedsku při ošetřování dobytka, ale její otec jako hajný v Litenčicích. Když se jim narodil první syn v roce 1866 vyhořely téměř celé Nitkovice. Bylo to v září o půl jedné hodině odpoledne právě v době kdy mnoho obyvatel odešlo na pouť do Žarošic. Vypuknul požár v krajním domku v části „Kamenice“ v č.p.65 a ten den vál siný severovýchodní vítr a domy byly kryty slámou mnoho domů vyhořelo včetně vybavení včetně stodol a úrody do nich svezené. Následky byly hrozivé a tak za několik let zemřela žena Anna. Jan po její smrti hledal k dětem novou matku, která by mu vedla domácnost. Znovu se ožení jako 35-ti letý s Rozálií a narodí se jim několik dětí a syn, kterého pojmenují po otci Jan. Ten ale po půl roce 1875 umírá na zápal plic.

Anna Knapová 1808 - 1866

Narodila se tři roky po tom, když nedaleko odtud u Slavkova triumfoval Napoleon nad ruským carem a rakouským císařem a obcí táhly poražená vojska.
Narodila tři roky po svatbě jejich rodičů v Nitkovicích jako manželské dítě katolických rodičů Františka Knapa a Marianny. Patřila k nejstarším dětem a tak od útlého mládí musela pomáhat rodičům nejen v domácnosti, ale i při hlídání sourozenců. Po skončení školy musela Anna pracovat na „knížecím“ robotní povinnosti jsou uloženy v archivu. Přiznat se v polovině 19 století v sedlácké obci k nemanželskému původu dítěte to byl cejch až do smrti a veřejné mínění to bylo silnější jak zákon. Její syn zprvu užívá německou podobu Johan, ale až po své svatbě přešel na českou podobu Jan Jako dítě spával na suché slámě a živil se jako někteří další jak uvedl kronikář „jako ptáci nebeští pramen jejich výživy po celý rok byl nevysvětlitelný". Chudí kluci otužilí v hladu i zimě, bosí v létě i za mrazu, oškubaní po celý rok,rvali se ze životem.
Rok 1848 dochází k (vyvázání) zrušení roboty prováděla ho zemská vyvazovací komise. V obci začne řádit velký mor a lidé se chystají na procesí prosit o Boží ochranu. Ve studních plavaly plevy, zbytky slámy ,sečky, sliny dobytka, smetí a jiný nepořádek. Lidem to nevadilo a říkali „Nikdá to nebévalo jiný a decke sme beli zdraví“ Anna onemocněla průjmy a její tělo bylo velmi oslabeno a roku 1866 umírá u matky ve věku 58-ti let.

František Knap 1783 - 1853

Mariana Knapová rozená Kuráž 1788 - 1868

František se narodil v Nítkovicích na Litenčickém panství farnost Litenčice jako manželský syn. Mariana se narodila v Šelešovicích jako manželská dcera. Z listin a matrik je však zřejmé, že František byl negramotný a neuměl se ani podepsat a proto doklady jen křížkoval a bude pravděpodobné že neuměl ani číst. Podobně i jeho žena jsou první negramotní předci, ale v této době to bylo obvyklé.

Jejich dům dle popisu odpovídal dalším měl základy z kamene, zdi z nepálených cihel strop a krov ze dřeva na střeše došky.Ve světnici byla dominantní pec na pečení chleba a malým krbem na ohřívání vody.Kouř odcházel otvory ve stropě a tak se vyhýbali venkované placení „podýmného“ vlastně domovní daně. Interiér tvořil stůl, lavice, židle a truhla a nad pecí byl hambálek na sušení prádla. Zemědělství bylo hodně zaostalé dobytkářství zápasilo s nedostatkem krmiva zejména v tuhých zimách.Hnojiva bylo málo protože dobytek byl po většinu roku na pastvě. Výnosy na polích byly nízké pšenice 12q,žito 10q, ječmen 9q, oves 8q. Výnosy byly asi čtyřnásobkem a v dobách neúrody i nižší než osev.Na třetině ploch je pěstovalo žito a na desetině pšenice. Pohřbeni jsou v Litenčicích u kostela.

Ignác Knap 1758 - 1798

Anna Knapová

Ignác se narodil v Nítkovicích na Litenčickém panství jako manželský syn rodičům. Pokřtěn byl v chrámu sv.Petra a Pavla Litenčicích, který byl 1713-1718 zveleben. Za kmotry mu byli Josef Král rolník z Kunovic a jeho žena Polexína. Po dosažení věku byl Ignác poddaný svého pána a musel robotovat na panském. Velkostatek Litenčice - panství Litenčice náleželo od začátku 15. století rodu Thonsernů a od sklonku 18. století Podstatským, kteří přijali ke svému jménu Thonserni. Někdy kolem koku 1780-82 se oženil s Annou, která byla se stejného panství jako Ignác a oba zůstávají v Nítkovicích, kde se jim zanedlouho narodilo několik dětí.

Rod Knapů byl čistě selský a své příslušníky zaměstnával v létě vesměs na polích, v zimě v lesích. Za zimních večerů děti poslouchali pověsti, které zanechali jejich předkové. Při práci a při tanci si zpívali písně, které přetrvaly věky aby si tak zpříjemnili jednotvárnost živočišného bytí uprostřed úmorné lopoty. Denně usedávali kolem dubové desky stolu a jedli, myslili na práci, na nemoce a na smrt. Ničím jiným nesměl být stůl znesvěcen, žádná marka by na něm např. nepřebalila dítě apod. Pohřbeni jsou v Litenčicích u kostela.

POZNÁMKA NA ZÁVĚR:

Snad žádné místo nedokáže vypovídat o lidech minulých staletí tak jako hřbitovy. Jména uvedená na náhrobcích často doplňují údaje, jaká byla profese nebo sociální postavení zemřelého. Objevují se zde i citáty nebo verše, kterými se pozůstalí loučí s nebožtíkem. Slova na náhrobcích jsou vlastně odedávna způsobem, jak přemoci smrt. I jejich prostřednictvím žije památka zemřelého dál. Zároveň však připomíná živým jejich vlastní smrtelnost. Nadpis nad branou mnoha hřbitovů hlásá: "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." Pohřbívání bez obřadu je v ČR významný fenomén Přesto je to jev v evropském kontextu skutečně ojedinělý. Je to způsobeno řadou faktorů: proměnou společnosti, změnou hodnotových orientací i tím, že se v české společnosti vyskytují lidé, kteří uskutečnění důstojného pohřebního obřadu nepovažují za prokázání úcty zemřelému. Myslet si ale, že když se vyhneme obřadu, vyrovnáme se lépe se ztrátou blízkého, je zcela nepřípadné.

Lidé vytěsnili i samotné slovo smrt mimo okruh každodennosti. Smrt zavřeli do nemocnic, ústavů a člověk umírá oddělen za bílou plentou sám a má strach. V antice odchází člověk do říše stínů, hinduismu a budhismu hovoří o věčném koloběhu života a křesťanství spolu s islámem nám dává naději na život ve věčnosti. Dříve byla smrt součástí života, život a smrt se vzájemně prolínaly. Lidé umírali brzy, byla vysoká dětská úmrtnost. Člověk neumíral, ale odcházel, lidé umírali doma a umírání se považovalo za důležitou součást života. Malé děti byly zvány k lůžku umírajícího, aby si vyslechly jeho poslední slova a viděly jak smrt vypadá. Za smrt se lidé modlili, protože se rozlišovalo mezi smrtí dobrou (bez bolesti vypořádán s Bohem a okolím). Smrt byla věc veřejná přicházeli známí, aby se rozloučili. Umírající žehnal manželce, žehnal dětem, poroučel je ochraně Boží. Prosil sousedy a známé, aby mu odpustili čím se provinil. Mezi prostými lidmi dlouho přežívala (přežívá) víra ve schopnost mrtvých zprostředkovat pozůstalým kontakt s jejich blízkými co již odešli. Pomáhalo to v přesvědčení, že smrt není strašná, jen přechodem a zbavením se fyzického utrpení. Špatná smrt (na cestě, válka, epidemie, apod.) kde byl člověk nesmířen s Bohem a okolím.